Kontakt
Otevírací doba
Stěna
Po - Pá: 10:00 - 21:00
So: 10:00 - 20:00
Ne: 12:00 - 21:00

Prodejna
Po - So: 10:00 - 19:00
Ne: 12:00 - 19:00

Restaurace
Po - Ne: 11:00 - 23:00

Kontakt:
Prodejna a stěna:
Tel.: 495 428 308
Email: info @ stenahk.cz

Restaurace:
Tel.: 774 807 774
Email: restauracestena @ seznam.cz

Stěnahk.cz na Facebooku
Novinky

Nová kolekce E9

Nová kolekce E9

Dlouho očekávaná kolekce E9....

Opravené lezečky

Opravené lezečky

Opravené lezky :-)

Zpomalené schyby

Zpomalené schyby

Proveďte shybový trénink na hrazdě nebo páru dobrých chytů na desce. Cílem je potrénovat svaly paží, ne prsty.

Úvod » Aktuality » Události » Mont Blanc aneb Jak jsem lezla po čtyřech na chatu Grands Mullets

Mont Blanc aneb Jak jsem lezla po čtyřech na chatu Grands Mullets

Mont Blanc aneb Jak jsem lezla po čtyřech na chatu Grands Mullets

O zážitky z Mont blancu letos na jaře se s námi podělila Bára řečená Xena:

Skialpová sezóna je u konce, v Krkonoších je už dávno víc zeleno než bílo, a i přesto, že mám oblečené kraťasy a venku padají mouchy vedrem, balím si péřovku a další potřebné vybavení na sníh. Nervózně běhám po pokoji a vyšiluju, protože nemůžu najít pásy, rukavice a zbytek nezbytně nutných svršků, které jsem se stále se zvyšujícími teplotami zahodila na dno skříně.

Celá rodina na mě hledí s udiveným výrazem a odbíhajíc do auta s lyžemi v ruce a hordou věcí přes rameno slyším jen povzdech a tiché konstatování: „Tak ty sis to nerozmyslela a fakt jedeš jo? Opravdu ty pády na hlavičku v dětství zanechaly následky.“ Ale to už mám nastartováno a s úsměvem na rtech odjíždím. Stále tomu nemohu uvěřit, splnilo se to a já jedu na Blanc… Mont Blanc. Je tomu už hezkých pár let, co jsem poprvé četla článek o tomto velikánu a skialpech a teď se přes chatu Grands Mullets chystám na jeho vrchol i já. Předpověď hlásí sice jen dva dny hezkého počasí, ale po poradě se zkušenými horaly se ukázalo, že nám to na rychlý útok stačí, a protože není čas na aklimatizaci, tak snad nebude potřeba. I přesto, že nás zbylo oproti původnímu plánu pomálu, respektive jen já a Ferda, rozhodli jsme se, že do toho půjdeme. Na poslední chvíli se k nám přidal ještě třetí odvážný člen zájezdu Lukáš a my mohli neohroženě vyrazit vzhůru k výškám.

Cesta nás čekala dlouhá a hnedka před Plzní se ukázalo, že to nebude jen tak. Hrkajíc po polní cestě s výhledem na kravín a dlouhou kolonou na dálnici po levé straně jsem si už vážně začala myslet, že opravdu všechny cesty nepovedou na Blanc. Ovšem nemožné se stalo skutečností. Kolem půl páté ráno se chystáme uložit ke spánku v sedle, jež se nachází dvě vesnice před Chamonix, a snažíme se v této výšce alespoň trochu aklimatizovat. Je to spíše úsměvný počin, ale zase věříme tomu, že každý výškový metr navíc se nám bude hodit. Po třech hodinách spánku, poloskrčení, za neustálého bubnování kapek o střechu auta nevstáváme do nového dne moc optimisticky. Teprve pohled na okolní kopce nám dodává odvahy. Sjíždíme tedy do Chamonix a kupodivu se nám bez větších problémů daří najít Dům horských vůdců, kde si máme ověřit počasí, a taky neplacené parkoviště u lanovky na Aguille du Midi. Na parkovišti stojí partička zimně oblečených lidí a ve skrytu duše doufáme, že by tedy mohli jít taky nahoru na chatu. Rychle nás však vyvedou z omylu, neboť tvrdí něco o tom, že sněhové podmínky nejsou ideální a pošlou nás zeptat se do města.

V domě Guidů na nás koukají trochu jako na blázny a tvrdí nám, že opravdu není dobrý nápad jít na chatu Grands Mullets. Říkají to pořád dokola a přehazují si nás jako horkou bramboru od jednoho k druhému. Moc tomu všemu nerozumím, ještě že tu s sebou máme Lukyho. Jenže ani ten nepřijde v podstatě s ničím jiným, než co jsem stihla ze své špatné angličtiny pochytit já. Konečná verze zní: „Moc sněhu, hodně větru, dlouhý traverz a žádná stopa.“ Na obličeji kluků marně hledám nadšení a optimismus a přijde mi, že jsou z toho spíš nervózní. No nevím jak jim, ale mně se nechce přijmout fakt, že bych je sem měla táhnout 1200 kilometrů a za totálního azura, které se právě udělalo, koukat na Mont Blanc zezdola. Nevýhodou tohoto zájezdu je, že nikdo z nás nahoře předtím nebyl, a tudíž vlastně vůbec nevíme, do čeho jdeme, i když představy jsou. Volíme tedy poslední záchrannou variantu a voláme nahoru na chatu. Podle toho, co nám sdělí, se nakonec rozhodneme. Z telefonu zní anglické drmolení o tom, že stopa tam opravdu není, sněhu je hodně, ale zítra má být krásně, takže jestli si myslíme, že umíme chodit po ledovci a známe dobře techniku, tak ať klidně přijdeme. Koukneme se na sebe a vzápětí máme jasno, určitě ten den stojí za to, abychom to šli alespoň obhlídnout, vždyť otočit to a vrátit se zpátky můžeme vždycky. Při pohledu na hodinky zjistíme, že je skoro jedna hodina odpoledne a my měli být už dávno pryč. Přehodnocujeme tedy původní plán ušetřit pár euro a vyjít na Plan de I´Aguille pěšky a měníme ho za pohodlnější a hlavně výrazně rychlejší výjezd lanovkou. Našimi peněženkami to sice otřese trochu víc, než jsme počítali, ale kdo může za to, že zimní sezóna za 16 euro skončila asi před dvěma dny, a teď už je letní za 30. I přes velkou snahu usmlouvat alespoň malou slevu, kupujeme letní standard a já se pomalu smiřuji s tím, že si dám o pár kopečků zmrzliny míň.

Nástupem do lanovky pro mě právě začíná nejodvážnější počin z celé akce Blanc. Prostě a jednoduše opravdu nevěřím něčemu, co se vznáší kdesi ve výškách připevněné pár šrouby na laně, na nějž neustále prší či sněží a je to tam bůh ví jak dlouho. K tomu všemu se v kabině mačkáte s tolika lidmi, že stojíte na noze, která ani není vaše. Nu co, pár minut strachu s žaludkem jak na vodě a stojím zase na pevné zemi o pár set výškových metrů výš. Lepíme pásy a při pohledu na černé mraky nad ledovcem se moc nerozmýšlíme a konečně vyrážíme.

Sníh připomíná rozbředlou břečku, ve které se různě propadáme a o zapadané kameny upravujeme stav našich skluznic. Místy se objeví zbytek staré stopy, která končí ve vzdáleném laviništi. Moc se nám tamtudy nechce, ale ukazuje se, že ač se všemožně snažíme, jinudy to nepůjde. Drkotajíc přes velké zmrzlé sněhové hroudy si připadám spíš jak na tankodromu, než na skialpovém výletě. Zase to má tu výhodu, že tady už to spadlo, takže po druhé se to na nás sesype jen těžko. Ještě nás čeká traverz z lehkého kopečka a budeme na okraji ledovce.

Najednou se mi ale zasekává lyže a už se řítím svahem dolů. Poté, co se mi povede konečně zastavit, si celá opocená slibuji, že od teď už budu vážně dávat větší pozor. Pohled dolů nám ukazuje, že tohle fakt nejsou Krkonoše. Na okraji ledovce se vzorně navazujeme na lano a opatrnými kroky kráčíme kupředu. Zatím se nám nezdá, že by to měl být nějaký nebezpečný počin, ale i tak máme respekt a postupujeme obezřetně. Držet směr nám pomáhá jakýsi náznak staré stopy a vzdálená silueta chaty, kterou už za chvílí bezpečně rozeznáváme. Koukám kolem sebe a jsem unešená. Je to neskutečné ledové království, které mi svými tvary připomíná pískovcová skalní města. Majestátně se tyčí v prapodivných tvarech obklopené tichem, které přeruší jen občasné praskání kdesi okolo nás. Jde se dobře, tempo máme na pohodu a už to vypadá, že bychom mohli být každou chvilku venku ze spleti trhlin a stát pod závěrečným a vlastně jediným pořádným stoupáním dnešního dne. Jenže ejhle, ukáže se, že jsme se radovali předčasně. Ledovec se rozhodl nás ještě trochu potrápit a prověřit. Zbývá nám posledních pár desítek metrů a my se ne a ne vymotat. Dostáváme se do bludiště, kde každá cesta končí trhlinou. Když se před jednou z mnoha otáčíme a snažíme se obejít ledový kužel, z mírného kopečka se to rozjede, pak to trhne a padám na kokos. No jo, to je klasický osud prostředního na laně, být jak fackovací panák pomyslím si. Ještě než se ale pokusím vůbec postavit, mám divný skličující pocit. Neuplyne ani vteřina a už to vím, jsem v pytli! Klečím tady na kraji ledovce s výhledem na poslední úsek parádních cikcaků, vedle kolene leží malý kousek mého vázání a mě je jasný, že na lyžích už si je nedám. Chce se mi brečet a vztekat se najednou. Pokládám si otázku Proč? Proč se mi to stane zrovna, když si plním svůj sen a přes všechny peripetie spojené s tímto výletem se nakonec škrábu na Blanc???

Odpověď dle očekávání nedostanu. Postavím se nohou bez lyže, přenesu na ní váhu a v tu ránu se propadám téměř po pás. Ferda se snaží vyřešit vzniklou situaci a přichází s nápadem, který viděl na internetu. Zkouší přivázat botu k lyži pásem. Udělám pár kroků a fakt to funguje, super. Za chvílí se noha sice trochu vrklá, ale stále drží. I přesto, že se nejde nic moc, tak všechno je lepší, než se propadat. Jdu tedy dál a říkám si, že se zkrátka a dobře nějakým způsobem na tu chatu doškrábu. Za nedlouho cesta ale opět končí a my hledíme dolů. Zdá se, že nám došla trpělivost motat se neustále dokola, a tak se rozhodneme slézt do trhliny a přejít skrz na druhou stranu. Není moc vysoká, možná dva a půl metru, a jelikož jsme evidentně otrávení a líní sundat lyže, zkoušíme to na nich.

„Pokuste se zajistit cepíny, já jdu na to,“ ozve se zepředu Luky.

No, snažím se o to, ale v rozbředlém měkkém sněhu nenalézám nic, v čem by mohl cepín aspoň trošku držet. Ferda je úspěšnější a už jistí lano. Říkám si, že kdyby se to utrhlo, nebo dno nebylo pevné, bylo by asi dobré být otočená zády. Než to ale stihnu realizovat, s Lukym se to sesune a já letím střemhlav dolů. Zastavuji se v krkolomné pozici hlavou nad dnem trhliny a samotnou mě překvapuje, že jsem stihla zaseknout cepín. Asi instinkt. Mám pocit, že mě lano roztrhne na dvě půlky, takže Ferda nezklamal a udržel to. Nepřestávám se smát, v hlavě přemítám celou situaci a jsem ráda, že jsem celá. Fuj to byla rychlost a muselo to vypadat vskutku komicky. Skoro lituju, že nikdo nemáme GoPro kameru, neboť takovýto ukázkový sestup trhliny by byl určitě k popukání.

Po krátkém prozkoumání se ukazuje, že dno je pevné a dá se po něm přejít. Lyži připevněnou pásem mám volně visící do prostoru, a tak potom, co se mi podaří se srovnat, ji sundávám a to málo, co nám zbývá na konec ledovce, absolvuji bez ní i za cenu propadání. Kluci se chystají na cikcaky, a tak se odvazuji z lana a začínám prošlapávat svoji vlastní cestu přímo vzhůru. Jde to pomalu a je to úděsná dřina. Když se opřu o hůlky, i díky těžkému batohu jsem okamžitě zapadlá po pás. Mrmlám něco o tom, že jít odpoledne za takového vedra byl fakt inteligentní nápad, jenže pozdě bycha honit a mně teď už nezbývá nic jiného, než se snažit zachovat si dobrou náladu a soustředit se jen na další kroky.

Brzy přijdu na to, že daleko lepší způsob je lézt po čtyřech, protože tak se bořím jen po kolena a dolování ze sněhu je pak o hodně snazší. Zanedlouho jsem celá mokrá, v botách mám povodeň, rukavice na ždímání a pocity začínám mít konečně tak říkajíc komplexní. Vůbec nevím, jak dlouho ten koloběh s propadáním a vylézáním trvá, ale k chatě už to začíná být, co by kamenem dohodil, a zdá se to právě včas, neboť moje mokré věci začínají tuhnout. Shora se ke mně řítí Ferda, aby mi pomohl vzít batoh a šlo se mi lépe, čímž mi zase vykouzlí úsměv od ucha k uchu, neboť to poukazuje na to, že už tam za chvíli budu. Prohazuji s ním pár vtipných slov, když tu najednou se propadám po ramena, nohou máchám kdesi v prostoru a nemůžu natrefit nic, o co bych se opřela. Po mém konstatování, že nikde, ale opravdu nikde nic není, mi Ferda povídá něco o trhlině a ať si prý zkusím dát hůlky pod ruce a moc se nehýbu, že je hned u mě. Rozhodně se pohnout nemohu, protože z té hloubky pod sebou mám fobii, a tak radši laboruji s tím, jak bude lepší ty hůlky dát a jakým směrem ta trhlina asi vede. K rozumnému řešení se ovšem nedopracuji a k tomu všemu mi začíná být kruci zima, takže už na nic nečekám a vylézám ven. Kupodivu se nic dál nepropadá a tak podávám Ferdovi batoh a opravdu velmi opatrně postupuji dál. Už to jde o poznání lépe a rychleji. Sluníčko má menší sílu a tak to začíná konečně namrzat. Mám, co jsem chtěla, ovšem za cenu toho, že se ze mě stává rampouch.

Poslední kus cesty je zpestřený výstupem na skalnatý výběžek, kde se již nachází cíl dnešního dne, chata Grands Mullets. Nestíhám se ani rozmyslet, jestli se bojím nebo ne, a už se škrábu po řetězu nahoru. Z vrchu na mě volá Lukáš, že je to tam super a že mi už domluvil i půjčení lyží na zítra. Jásám radostí a přidávám do kroku. Za pár minutek už stojím s kluky před vchodem a pronáším něco o tom, že můj nový článek se bude jmenovat: „Jak jsem lezla po čtyřech na chatu Grands Mullets.“ Rozesmátí děláme ještě pár fotografií a kocháme se scenériemi, které nám tu mraky a zapadající slunce vytváří.

Ze dveří vychází opálený pán a představuje se jako Ludo a já mám tedy tu čest seznámit se s mým zachráncem, který mi tak ochotně přislíbil půjčit lyže. Vypadá velmi sympaticky a očividně je nadšený z toho, že jsme dorazili. Vyptává se na podrobnosti našeho putování přes ledovec a praví, že jsme vážně dobrý. Říká, že mu sem každý volá a ptá se, jestli má stopu, a když řekne, že ne, tak mu sem nikdo nepřijde. Italové, Francouzi, Španělé sem bez stopy nejdou a řeknou mu, že přijdou příště, až bude. Jen Češi ano a občas nějaký ten Polák. Musím se tomu hrozně smát a konstatuji, že to nebude hrdinstvím, ale spíš tou vzdáleností, protože Italové a Francouzi to sem mají kousek, na rozdíl od nás. Na chatě, kde bývá normálně i 70 lidí, jak říká Ludo, jsme sami, čemuž odpovídá i velikost porce, kterou dostane Ferda k předem objednané večeři, neboť se z ní najíme všichni tři a ještě máme co dělat.

Zatím co se sušíme, zvoní dole v Chamonix telefony a šíří se zpráva o tom, že na chatu Grands Mullets přišli tři Češi a prošlápli stopu, takže ti, co by chtěli nahoru, už mají po čem vyrazit. Promítám si dnešní den a říkám si, že i bez těch lyží to nakonec bylo parádní. Fascinovalo mě snad úplně všechno, co jsem viděla. Ovšem nejvíce mě dostal pohled z okýnka místní kadibudky a tipuju, že kluky zas můj komentář, jestli už někdy čůrali s výhledem na Mont Blanc a jestli ne, tak ať to jdou zkusit, páč je to naprostá bomba. Venku už byla pořádná tma, a tak zbývalo naplánovat ještě plán na zítřejší den. Trasu i ranní vstávání jsme museli přizpůsobit tomu, že v původní je velké množství nafoukaného sněhu, a tudíž se podle Ludy nedá jít. Ukazuje nám na místní fotografii jinou cestu, která vede středem ledovce, a říká, že jsou tam velké seráky, na které si musíme dát pozor a musíme je vidět, takže nedoporučuje vyrážet dřív než ve čtyři ráno. Budík tedy nařizujeme na tři a upalujeme na kutě. Oblečená jak na severní pól se zachumlávám do místní larisy, rozvalím se v prázdném lágru a okamžitě usínám.

Pokračování příště

Fotografie

© 2013-2017, Lezecká stěna - Hradec Králové.

Realizace a SEO: LOTOFIDEA s.r.o.