Podzimní lezení v Omiši.

Podzimní lezení v Omiši.

 

Svátek na konci září nám prodloužil víkend a tak bylo jasné, že na zadku sedět nebudu. Ve čtvrtek v práci padla v 19:00 a o půl hodiny později jsem už seděla se Zdendou, Michalem a Danem v autě směr Omiš. Cesta přes noc na pohodu a kolem deváté dopoledne jsme dojeli na pobřeží. Dojezdové kafe kde jsme se připojily k první skupině, která vyjela ve čtvrtek kolem oběda. V kempu nás mohli ubytovat až odpoledne a tak jsme vyjeli rovnou do Breli na lezení. Co taky jiného dělat když bylo krásných podzimních 30 stupňů, přeci se nebudeme koupat :-D.

Slabou půlhodinku jízdy autem z Omiše a už jsme parkovali. Hmm slušná “pánvička” to tady je. Tak lezení na záda, průvodce, pivo a šlo se. Pod skálu to v téhle oblasti nebylo tak daleko takže během chvilky jsme byli připraveni na první výkony po cestě. Uznávám, že sluneční paprsky nás slušně poháněli. Klasické mořské lezení kdy ty skály buď koušou a nebo tam jsou taková žebra, že je to jenom na tření. V sektoru hned nad parkovištěm byla celá škála obtížností a tak jsme si každý našel to své. Skály, dobrá parta, slunce a mořský vzduch je zárukou kvalitní zábavy a tak po cestě do kempu byla povinná zastávka v “sámošce” pro piva.

Ubytování v hezkých mobilheimech přímo u pláže. Hodila sem si tašky do pokoje a šup na paddleboard. No jeli jste do restaurace na víno někdy na paddleboardech? I proti vlnám sem si to dávala na pána do té doby než se Velkýmu přestalo líbit, že já to ustojím a on se furt koupe včetně peněz v kapse :-D, takže když ti vytrhne paddle z pod nohou, jdeš na záda a rovnou pod hladinu.
Slečna v restauraci byla ochotná papírovky usušit na kávovaru takže všechno dobré. Vínko a trocha Kalamárů k večeři společně s Marťou, Štěpánem a Velkym, při západu slunce byla určitá dávka romantiky. Domu po vlnách už to frčelo samo a konečně postel. Ne! Narazil se sud a večer pokračoval v “centrálním” bungalovu. Dorazilo třetí auto a tak o zábavu nebyla nouze. Pivo a do toho Štěpán roztočil večer s prosekem a Barča s Ginem. Bezeslova sem se vypařila ve dvě ráno a tušila, že vstávání bude kruté.

Sobotní ráno sem šla rozdýchat na pláž a zaplavat si. Ještě byla tma a město spalo. Krásný klid a ten pocit…. Pozorovat jak se život probouzí včetně našeho posledního auta, které přijelo v noci. Hromadná snídaně kdy si myslím, že záminkou kuchařů bylo, abychom se přejedli a nelezlo nám to. Dopoledne jsme se vydali na lezení k tunelu přímo v Omiši. Já, Olda a Dráža jsme se vydali na Via Ferratu nad město kde Olda lovil kešky. Nástup byl zajímavě označen spíš neoznačen ale když se člověk naladí……cesta se vždycky ukáže. Neskutečné výhledy. Každým krokem výš se otevírala další panorama. Dechberoucí pohled na starou i novou část města, na kontrast kdy se řeka Cetina vlévá do moře. Na zbytek party lezoucí u řeky. Svět pode mnou byl najednou tak malý a problémy tak pomíjivé. Jako by člověk vystoupil z pastí a škatulek společnosti. Přes oběd už bylo velké teplo a tak výraz “je to tu jako na pánvičce” se docela hodil. Do kempu jsme šli pešky a  po rychlém obědu a koupačce jsme frčeli do druhého lezeckého sektoru. To jsem ještě netušila, že tam nikdo z nás nebyl a cesty tam jsou 6a :-D Vcelku náročné lezení ale na druhýho sem to dala. To jsem ještě netušila, že je to průprava na nedělní vícedélku, ale o tom až později. Se západem slunce jsme dolezli a já si pomalu ukládala vzpomínky do sbírky zážitků. Zastávka v sámošce a večer byl klidný. 

Nedělní vstávání bylo brzké kór když si ještě před odjezdem chcete stihnout zadýchat. Auto na výcedélku bylo Já, Velkej, Dan, Míša a Sára, druhá skupinka Marťa s Štěpán. Zbytek jelo líst do oblasti jako první den. No ještě jsme se všichni sešli na kávičku po cestě a kluci si do zásoby brali Friendy. Když jsem vystoupila z auta a začala si balit batůžek do stěny, věděla jsem, že brát si čisté triko bylo zbytečné. Což postupně uznal i zbytek party. Neskutečné vedro a pod stěnu jsme přišli durch. Den před se kluci dívali do průvodce a měli jsme líst obtížnost 4. Hmmm vzpomínáte si jak jsme psala, že 6a byl trénink na vícedélku? Tak asi tušíte kam směřuju. No, Velkej se zastavil pod stěnou kde nejty byli cca metr a pul od sebe a byl si jistej, že je to ta lehká cesta. S pocitem, lehké cesty jsme do toho nalezli. První délka mi nepřišla těžká ale nerezonovala jsem s obtížností 4. Vzhledem k tomu, že jsme lezli ve třech a trvalo nám než jsme si odlezli první délku tak Dan s Kryslikem ještě nohama na zemi si otevřeli průvodce. :-D. Velkej lezl druhou délku a když jsem křikla, že nám zbejvá cca 3m lana a on řval, že nejni žádnej štand, veděla jsem, že to bude zase “Cholasťákovina”. Druhá délka začalo malinko přituhovat ale furt to bylo vcelku ok. Dolezla sem ke štandu a jak jsem to viděla, už sem se smála. Děkuju za ty hodiny které tam kousek od toho byli, to byla tutovka. protože vědět, že mě jistí na jednom malém vklíněnci, pfffff. Na tomhle štandu mi bylo asi nejhůř. Malá police, z které se sypala hlína a slunko se opíralo dost kvalitně. Přes lezečky mě palily i chodidla a to nemluvím o vařící se hlavě v přilbě. Koukla sem se nad hlavu a bylo vidět, že z té délky nad námi někco utíkal. Věděla jsem, že to nejni ta cesta co původně měla být. Nesmysl, každopádně bylo jasné, že po Mišákovi jako druhá teď poleze Sára. Tak o to delší bylo moje smažení se na štandu. Když přilezl Krislik tak jeho první slova byla: “Dan koukal do průvodce a je to za 6a”. No tvl. to mi ani neřikej :-D. Friendy, pro které jsme se zastavovali a museli si kvůli ním dávat kafe, což byl veeeeelkej opruz :-D tak se mi hodily. Udělala jsem z nich ukázkovej štand aby to klici měli lepší jak my na tom vklíněnci. Hodiny jsem samozřejmě taky použila. Nakonec jedno z dvojčat co měli kluci sem tahala nahoru protože to byla Mišákova první vícedélka na prvního a tak jsme se s Danem dohodli, že to raději rozdělíme. Přišla moje chvíle přelezu třetí délky a kupodivu tak jak se ze spodu kroky zdáli těžké tak to pro mě bylo vcelku na pohodu. Asi sem se tam už nechtěla smažit. Ovšem další štand a další legrace. na těch vícedélkách miluju, že člověk nikdy neví, co ho tam čeká, jaký bude další štand a jestli vůbec bude, jestli tě ta stěna dál pustí nebo ne, jak na ty kroky bude reagovat moje hlava, nebo třeba při dobírání parťáka si v hlavě ríkat, jaké příběhy v téhle cestě měli jiní lezci. Mačkali jsme se ve třech na poličce kde hned první kroky začínali přes pupek. naštěstí sem si do lezečky přimáčkla vosu a ta mi dodala správnou dávku adrenalinu. Šla jsem jako druhá abych vytáhla lano a mohli jsme jistit oba a celej proces urychlily. Nejhorší dva kroky z celé té 140m stěny! Veděla sem ale, že když se pustím, tak už nebudu mít šanci se vrátit a to prostě nejde, protože když si myslíš, že už na to nemáš, tak tam vždycky ještě je rezerva. Takže bum bum a bylo to za mnou. Sedla sem si na štandu (hodíš to kolem stromku) a už jistila. Výhledy, které berou dech. Ten klid na štandu, kdy tam sedíš se svýma myšlenkama je krásný. Během chvilky jsme dolezli poslední délku a krátké slanění k sestupové cestě a rychlý sjezd v kamení. Marťa se Štěpánem už na nás čekali u moře v hotelové restauraci a zapíjeli jejich dnešní lezení. A tak nějak se to kluci a Marťa rozhodli to tam oslavit. Pivo teklo proudem a zmožený ale štastný sem nás odvezla zpátky do kempu, kde jsme si každý tak nějak pokračoval do města na večeři. Po dlouhé době jsem si užívala rušný večer v restauraci u moře a bylo to fajn.

Pondělní ráno ve znamení restday a za to sem byla moc ráda. Na pohodu, čtení knížky na pláži, koupání do kavárny na paddleboardu a na večer jsem slíbila, že vezmu Pipi na západ slunce nad mesto na ferratu. Po třech dnech lezení sem byla opravdu ráda za klidný den před cestou domu. Krásné počasí a tak jsme vyšli směrem k ferrate kolem 17:00. Již jsem veděla kudy přesně a tak se nástup o dost zrychlil… Pomalu zapadalo slunko a tak pohled na město byl zas o trochu jiný. Krásný ale trochu jiný oproti pohledu v pravé poledne. Dle plánu jsme hezky stíhali na vršek na západ, jen když jsem se otočila tak ty černé mraky z pevniny nebyli nic moc a tak když jsme docházeli k hradu tak začalo pršet. Se sundáním poslední karabiny z lana samozřejmě první blesk a vzhledem k tomu, že slunce zašlo za mraky o něco dříve tak jsme mazali nejkratší cestou dolů. Krásně to všechno vyšlo i s deštěm a my večer spokojeně mohli balit na cestu domů.

 

Domu sem jela s klukama jako tam a tak jsme už v 5 ráno seděli v autě a vyráželi směr HK. Bez provozu a kolon na hranicích jsem v 18:00 vystupovala před barákem a byla sem ráda, že jsme dojeli takhle na pohodu.

Využijte každé volné chvilky na zážitky a plnění i těch nejmenších snů.

Pája