Mont Blanc aneb Jak jsem lezla po čtyřech na chatu Grands Mullets II.

Pokračování holčičáckého skialpového textu o výletě na Mont Blanc z letošního jara...

Zdá se jako bych spala vteřinu a už slyším pípání hodinek, snažím se otevřít oči, ale opravdu silně protestují. Přes černou tmu není nic vidět, ovšem zvuky, které vydávají chlapci, vypovídají své a rázem je jasné, co si o tom brzkém vstávání myslí. Po chvilkovém polehávání někdo pronese: „Kdy budeme vstávat?“ Záhy se dostaví odpověď: „Až spadnou seráky.“ Společně se tomu zasmějeme a se slovy: „To bychom nevyrazili nikdy,“ rozsvěcíme čelovky a vstáváme.

Ranní snídaně a balení nám opět moc nejde, a tak vycházíme jak jinak než se zpožděním okolo půl páté. Ludovy lyže jsou kruci těžké a po celý krkolomný sestup po namrzlé skále za špatného svitu čelovky přemítám, jestli nejsem moc rozmazlená lehkými lyžemi a jestli vůbec mám fyzičku na to, abych tam s těmito vylezla. Nasadím je na sněhu a první kroky mám pocit, že mě upadnou lýtka. Sama sobě si říkám, že se musím hodně snažit, abych tu nohu nezvedla ani o píď a opravdu se klouzala, jinak budu po pár výškových metrech úplně zničená. Svah vypadá prudší a prudší a já se pekelně soustředím na správnou techniku provedení cikcaku, protože když to ujede, tak to bude šupec.

Ferda zvolil ideální tempo, takže to docela odsejpá, ale zas tak u toho člověk nefuní a za svitu čelovky zatím ani hlava moc neprotestuje. Za chvíli ani nevím, že mám na nohou cizí a těžké lyže, a štráduju si to jako vždycky. Na obzoru se začíná rozednívat a slunce s mraky vytváří neopakovatelnou podívanou. Chvíli stojíme a čekáme na Lukyho, má tam trochu trable s lyžemi a po urputném boji je sundává a dochází k nám na botách. Svítání je pryč a nad námi už jsou zase zřetelné bílé vršky. Koukáme kolem sebe a jsme malinko v koncích. Doprava nebo do leva? Já bych byla pro levo, Ferdovi se to zase líbí víc vpravo, takže dáváme na jeho intuici a pokračujeme traverzem přes jakousi ne moc stabilní sněhovou homoli.

Trošku se to sesouvá a udržet to na rukách je docela fuška. Celá opocená dorážím k Ferdovi a jsem ráda, že stojím konečně na trochu stabilním povrchu. Tak, teď už zbývá, aby to přešel ještě Luky. Zdálky mrmlá něco o tom, že se mu to moc nelíbí a nemá z toho dobrý pocit. Když tu najednou se mu podsmekne lyže. Voláme na něj, aby si hlavně nesedal a zkusil s tím něco provést, ale nedaří se mu to a už se řítí svahem dolů. Při pohledu na trhlinu dole pod ním, mám husí kůži a musím si zakrýt oči. Snažíme se mu aspoň říct, aby to zkusil zastavit o hrany, ale je nám jasné, že teď už je to jen na něm. Nezbývá nám nic jiného, než čekat, jak to dopadne, neboť naše jediné lano má v batohu právě on. Naštěstí se za chvíli zastaví a podaří se mu sundat si batoh a vzít do ruky cepín. Ferda si během mžiku nasadí mačky a už kráčí k Lukymu.

Mezitím mám čas na vytvoření svého prvního štandu ve sněhu. Je to trochu boj, ale po chvíli se mi zdá, že už zahrabané lyže docela obstojně drží. Právě včas, protože už je tu Ferda s lanem, které se jim povedlo vyndat z batohu. Štand po mě pro jistotu ještě trochu poupraví a záchranná akce může začít. Mezitím, co se Ferda nenudí a snaží se odjistit Lukyho, aby se dostal ze svahu celý sem k nám, já mám nejlepší funkci: divák s fotoaparátem.

Konečně tu stojíme všichni tři zase pospolu a je rozhodnuto, že to jdu nahoru zkusit první. V prudkém a nestabilním svahu šlapu malé cikcaky opatrně vzhůru, když tu najednou to podélně praskne nade mnou i pode mnou a začíná se to trochu sesouvat. Říkám si, že je to dobrý tak akorát na to, abych si právě utrhla parádní deskovou lavinu. Kluci dole taky ztratili nadšený výraz pro věc a i mě maličko přešel můj nikdy nekončící optimismus, neboť jsem z vrchu dost dobře viděla na všechny ty trhliny, které nás obklopují, a bylo mi hned jasné, že kdyby něco, tak jediná úniková cesta je ten děsivý traverz, po kterém jsme přišli. Luky zezdola volá, že tohle půjde na botech. Malinko zděšená mu odpovídám, že to určitě ne, protože to stěží drží pod lyžemi a při představě, že to zatíží celou nerozloženou vahou, mám v hlavě jasný scénář, jak se to celé urve.

Chvilku na sebe koukáme a téměř bez dalšího přemýšlení a debatování se dohodneme, že je lepší vrátit se všichni bez vrcholu a usměvaví, než zkroušení s nějakým průserem. Nehledě na to, že hory nikdy nevarují zbytečně a jak se říká: potřetí a konec. Tak při našem resumé s prasklým vázáním, spadnutím Lukyho a sesunutím svahu, jsme se k číslu tři právě dostali.

Zhluboka dýchám a pomyslím si, že teď tedy končí pokus o dobytí Blancu, a cítím, jak ze mě padá napětí, které člověk má v boji o vrchol. Sundáváme pásy a frčíme zpátky k chatě. Sjezd je parádní, sníh je namrzlý tak akorát a my si konečně v klídku a pohodě užíváme těch panoramat a hlavně toho luxusu být v tak nádherných místech sami, bez davů vrcholu chtivých lidí a bez typického šílenství po nejvyšší hoře Evropy. Na chatě nám Ludo, který nás dobu pozoroval, říká, že vpravo to bylo špatně, má se jít vlevo po hřebeni dolů. No neva, alespoň příště budeme vědět. S velkými díky mu vracím lyže a on mi půjčuje svojí starou Dynafitovou na sjezd dolů. Domlouváme se, že mu ji necháme u lanovky na Midi spolu s českou vlajkou, kterou má Luky díky tomu, že je mistrovství v ledním hokeji, v autě a Ludo by ji tuze chtěl. Loučíme se s ním, protože právě odchází prošlápnout stopu na vrchol. Říkám si, že je to nejspíš blázen, ale sama sebe přistihnu u toho, že mu možná ten jeho život závidím. Stojím sama na heliportu, okolo se tyčí vršky hor, které jsou největší, jaké jsem doteď viděla, svítí slunce, fouká vítr, třepotá modlitebními praporky rozvěšenými okolo a já mám pocit, že jsem našla ráj na zemi. Do sluchátek své mp3 si pouštím Om Mani Padme Hum a už vím, že nejen na zemi, ale i sama v sobě. Je tu nádherně a vlastně se mi docela zamlouvá, že díky tomu nezdařenému vrcholu sem znovu musím. Domlouváme se s Ferdou na příští rok a plní dojmů, energie a nadšení míříme dolů do civilizace.

Cestou potkáváme pár na skialpech, který už zdálky volá a ptá se, jestli jsme ti Češi, co došli na chatu Grands Mullets, směji se a mám pocit, že je fajn být občas populární. K autu se vracíme totálně zdrchaní vedrem. Nebe je bez mráčku a vypadá to, že předpověď vyjde do puntíku. Na parkovišti rozhodíme hadry a vytáhneme jídlo. Myslím, že tak dvě hodiny vstřebáváme dojmy a nic se nám nechce, teprve potom se vydáme do města najít zmrzlinu, pivo a pohledy. Večer se přesuneme z centra na okraj pod místní skalky, kde s výhledem na Mont Blanc ve spacáku, s hvězdami nad hlavou a za občasného rámusení vzdálených padajících lavin usínáme.

Ráno je stále krásně, dáme si snídani a pozorujeme pána, který tady tvoří novou lezeckou cestu. Plán dne zní vyběhnout na Brévent, takže po tom, co nám slehne snídaně, vyrážíme. Kupodivu je to pořád do kopce a ani to nevypadá, že by měl konce. Kluky už po chvíli nevidím, ale i tak zatnu zuby a běžím dál. Je to můj první běžecký kopec v Alpách a celou dobu co se šinu nahoru, si za ten inteligentní nápad nadávám. Zadek mě bolí jak blázen, lýtka už necítím, úděsně funím, leje ze mě jak z okapu, ale za ty výhledy to stojí. V mezistanici místní lanovky potkávám Lukyho, který říká, že byli s Ferdou v sedle a výš to nejde, protože je tam sníh. Docela ráda slyším, že výš už nemusím a jsem na sebe patřičně hrdá, protože jsem se překonala a běžela i přesto, že to byl boj. Dolů už sbíháme za deště, a tak se rychle vykoupeme v místním jezírku, najíme se, pobalíme věci a míříme domů.

Nebyl to jen takový obyčejný skialpový výlet, byl to hlavně jeden splněný sen a cesta, která mi pomohla najít vnitřní klid a mír. Moc dík kluci, že jste se té „bejkárny“, jak pravil Ferda, se mnou zúčastnili a nenechali mě v tom samotnou. Bylo to víc než parádní a už teď se těším na další dobrodružství. P.S. Příště společné foto na vrcholu!