Dva nejvyšší štíty Vysokých Tater aneb tatranské dobrodružství jak se patří

Jak se zrodil nápad ,,přeběhnout´´ přes Lomnický štít na Gerlach?

 Vyběhnutí Gerlachovského štítu jsem měla v plánu už téměř 7 let, od posledního pokusu, kdy mě s Jířou z půlky Martinky vyhnalo počasí, jsem věděla, že až se sem příště vrátím, tak to bude v teniskách a s minimem lezeckého vybavení. Míša slíbil, že do toho semnou půjde a tak jsem tedy začala trénovat a plánovat. Jak to tak bývá, člověk míní a život mění a moje tatranské dobrodružství jsem musela posunout o 7 let, dvě děti a o dost míň fyzické kondice a tréninku. Bylo mi ale jasné, že to všechno vykompenzuji daleko větším odhodláním a ještě větší chutí strávit spolu pár intenzivních chvil v horách. Před 2 lety, kdy naše plány začaly zase trochu nabírat realistické podoby, přišel Míša s tím, že mi vyhlídl parádní cestu na Lomnický štít- přímou pohodovou pětku, která se mi bude opravdu líbit. Super na Lomničáku jsem ještě taky nebyla a tak se začal rodit plán, zdolat dva velikány Vysokých Tater za jeden jediný krátký výlet. Dva roky jsme vymýšleli strategii: kam dáme děti a kdy bude správný čas. Los padl na letošní konec července, kdy jsme babičce k narozeninám nadělili dárek v podobě hlídání našich miláčků ve Vysokých Tatrách. Měli jsme radost z toho, jak jsme to vymysleli a jak to vychází, to by ale nebyli Tatry, aby nám neseslali trochu toho špatného počasí pokaždé, když jsme měli vyrazit. Už to vypadalo dost bledě, ale nakonec předpověď ukázala 2 ucházející dny a bylo rozhodnuto- jedeme! Míšovi se podařilo zajistit dva a půl dne volna mezi prací a tak jsme 8. srpna odpoledne vyrazili směr Slovensko s cílem v Tatranské Lomnici.

Po 6 hodině ranní se chystáme vyrazit z Tatranské Lomnice pře Skalnaté pleso, Lomnické sedlo do Teryho kuloáru pod nástup Puškašovi cesty na Lomnický štít. Načasování výletu není úplně ideální a mě není extra dobře, možná za to trochu může Béďova střevní chřipka předešlé dny nebo moje celkové rozpoložení, každopádně odcházíme až po půl 7 a Míša nese místo lehkého batohu téměř vše.  Já mám v batůžku pouze své oblečení, vodu, svačinu a je mi tak nějak jasný, že letos to nepřeběhneme, ale i tak se pokusím, abychom to obešli trošku v tempu.

Skalnaté pleso a Lomnický štít halí mraky, stoupáme výš a výš, občas zvracím a chvilkami mám pocit, že se nahoru nemůžu nikdy vysoukat. Představuju si, jak tuhle cestu šla před 2 rokama naše tehdy 3 letá Kája a ušla to celé pěšky a byla nadšená. Oceňuji zpětně její výkon a nutí mě to jít dál. Nad Skalnatým plesem se posilníme výbornými borůvkami a trochu líp se mi udělá až nad Lomnickým sedlem, kde nás čeká sestup po řetězech do Teryho kuloáru. Tyhle Slovenské ,,ferraty´´ mě vždycky dostanou do kolen a tak se tak soustředím, že nemám ani čas na to, aby mě bylo špatně. Pak už jen vystoupíme Teryho  kuloárem pod sedlo, kde je nástup naší dnešní cesty.

Lezeme. Cesta je luxusně zajištěná s parádními štandy a odsejpá to. Škoda, že se slíbené sluníčko nekoná a místo toho přichází parádní mrak, který až do večera neopustí Lomnický štít. Délky jsou krátké a cesta jasná, psaná na 3 hodiny, je 14:00, tak to krásně vychází. Ještě trochu po hřebínku a už stojíme na Lomničáku 2634 m.n.m, což teda popravdě poznám akorát podle počtu lidí na vrcholu, neboť je taková mlha, že by se dala krájet a tak z výhledů dnes nebude nic, ale i tak z toho mám radost! Když se pokocháme mlhou, rozhodneme se sestoupit Teryho kuloárem k Teryho chatě. Byl to můj nápad, sestup zpět přes Skalnaté pleso se mi zdál moc dlouhý a nechtěl se mi absolvovat, teď už ale můžu svědomitě říct, že by byl určitě pohodlnější a rychlejší. Sestup byl napínavý už do Teryho kuloáru, kdy jsme po chvilce opustili hřeben a asi hodinu sestupovali po kramlích a řetězech do sedla pod Lomnickým, pak už následovali hodiny hledání a hledání cesty, kdy jsme ke konci  netrefili traverz k Teryho chatě a skončili dole na zelené pod Velkým hangem. Na Teryho chatu přicházíme něco málo před půl 7 večer a myslím, že budu jíst už i kamínky, jaký mám hlad. Naštěstí pohostinnost Teryho chaty je všude známá a jejich výtečná kapustnica přijde vhod snad vždycky i když si nejste jisti tím, zda ve vás vydrží :-D. Pak si dáme ještě guláš a borůvkové knedlíky a svět je zase parádní a ztuhlé bolavé nohy najednou nebolí a já dostanu chuť stoupat ještě dál. Voláme dolů do doliny, kde si to babi s dětmi užívá a zdá se vše v naprostém pořádku a tak v klidu jdeme dál po žluté přes Priečne sedlo až před Zbojnickou chatu, kde někde u prostředního zbojnického plesa v půl 10 večer zabivakujeme. Noc je trochu větrná a chladná, oblíkla jsem na sebe všechno, co sem měla a pak konečně usnula. Ještě, že existuje Rab a jejich teplá a přitom lehká výbava.  V 5 ráno byl zmrzlý budíček, východ slunce nad štíty, romantika a vajíčka od Adventure Menu. Za ty roky je to náš první společný bivak, Míša nemá rád bivakování a tak moc děkuju, že se překonal. Bylo to zase super dobrodružství.

Ráno vyrážíme pozvolna asi po 6 hodině, není mi ještě kdoví jak, ale je to o trošku lepší než včera. Společnost nám dělá stádo Kamzíků a tak to do sedla Prielom pěkně utíká, cestu dolů zničil sesuv půdy a tak je to klesání o trochu náročnější na orientaci, následuje už jenom prudké stoupání po zelené na Polský hrebeň a jsme konečně u nástupu Martinky na Gerlach. Je dost chladno a větrno, dlouho se nerozmýšlíme, je půl 8 a jdeme. Výstup je cca 6 hodin nahoru a dolů hřebenem. Nepochybuju o tom, že na Gerlachovský štít vedou o hodně hezčí lezecké cesty, ale tady to je zase taková klasika a tak jsme si ji chtěli projít. Orientaci nám stěžuje mlha, přes kterou mnohdy nevidíme ani pár metrů před sebe, ale s Míšou se nebojím, ladně prostupuje hřebenem a hledá cestu a tak nějak vím, že i když nalezme do něčeho horšího, tak to dopadne dobře.  Dynafitové tenisky s jejich speciální podrážkou mě hodněkrát překvapí- fakt drží a nekloužou. Ve 12 dáváme svačinu na Zadním Gerlachu, sluníčko se dnes oproti předpovědi opět nekoná, a jelikož je zas mlha, dlouho se nezdržujeme a jdeme dál. Trochu mě znervózňuje zvuk vrtulníku, doufám, že se nikomu nestalo nic vážného a opatrně postupuji za Míšou nahoru na hřeben, roztrhnou se mraky a už vidíme kříž na vrcholu Gerlachu. Ještě kus rovinky a jsme tam. Přesně 6 hodin a stojíme na vrcholu 2654 m.n.m., svítí sluníčko a jsme tu sami. Nebyli by to Tatry, kdyby sestupy nebyli ještě horší než výstupy a tak jsem fakt ráda, když po 16 hodině sedím na pevné cestě a už vážně nemusím nikam líst. Pak už je to vcelku pohodová cesta k Batizovskému plesu a po žluté dolů do Vyšných Hágů, kde nás před půl 7 večer nabírá babi s dětma.

Byl to parádní úprk z reality a 36 hodin strávených v horách, kdy jsme poprvé za 5 let byli spolu přes noc bez dětí a k tomu všemu byli v horách. I přesto, že jsme to nepřeběhli, považuji to za parádní výkon a mám z toho obrovskou radost. Děkuji Míšovi, dětem a mojí mamce, že to šlo realizovat, moc sem si to užila i přesto, že mi nebylo moc dobře a už teď se těším na další horská dobrodružství, protože plánovat a realizovat sny se musí!

Barča a Míša