Hlášení z MUZTAGH ATA 7545m

Sen se stal realitou a současně i minulostí. Byla to nádherná dovolená, plná relaxu, výhledů na hory a místního jídla.

Teď trochu podrobněji, ať vás mohu namotivovat někam vyrazit. Každý skialpinista určitě sní o kopci plném prašanu, sluníčka a pohodovém svezení. A právě to jsem si vysnil o své hoře i já. Začal jsem plánovat už o Vánocích, shánění informací, nabídky cen a v neposlední řadě kamarády – to se ukázalo jako nejsložitější, ale výběr se vyplatil.

 

Moji prioritou byla lehká výstupová trasa a rychlý přístup pod kopec, chtěl jsem si totiž užít hory, ale současně mít dostatek dovolené pro rodinu.  Vybral jsem si čínskou horu v Pamírském pohoří v oblasti Sin-ťiang, obklopenou pouští Taklamakan. Díky tomu tam jsou příjemné teploty v BC (na krátký rukáv) a méně srážek v letním období než tomu bývá na velkých kopcích.

Jasnou podobu to mělo už v dubnu, letenky zakoupeny do Kyrgyzstánu a poté servis od místních agentur. Mikrobusem po zemi do čínského Kashgaru a vesničky Subaš. Dále pěšky do BC s vynáškou pomocí velbloudů. V ceně byl veškerý servis – doprava, ubytování a plná penze. Takže opravdová idylka mohla jen začít.

Studená sprcha v podobě vykloubeného ramena a poranění nervu při nevhodném lezeckém pohybu v Sasku mě doslova uzemnila. Byl měsíc do odletu. Po všech vyšetřeních bylo jasné: zůstat doma na gauči, odpočívat a čekat až se to zahojí. Tady se ukázala síla rodiny a přátel, kteří mě podporovali a motivovali k odjezdu. Ne k výstupu, ale k zážitku z cestování, k odpočinku a času pro sebe (ke cvičení i k přemýšlení).

 

A tak opravdu 23. 6. jsem seděl v letadle a byl připraven na velké dobrodružství. Říkal jsem si, že naděje umírá poslední a měl s sebou potřebné vybavení na kopec, ale na pěšo. Nejsložitější na příjezdu pod kopec byly velmi časté čínské kontroly – bagáže, pasu, otisků a dalších náležitostí. Zde jsme ocenili nepostradatelnost místní agentury, která nás tímto bezvadně provedla.

 

26. 6. jsme s úžasem hleděli jak z pouště vystupuje osamocený zasněžený kopec Muztagh Ata, mohla začít naše aklimatizace - asi zbytečný popisovat chození nahoru a dolů a stavy které přitom člověk zažívá (nejlepší je to vyzkoušet). Ale basecamp byl vždy oázou s usměvavým kuchařem a něčím dobrým k zakousnutí nebo vypití. Na to, že zbytek výpravy neměl zkušenosti s takovými výškami, si počínali velice rozumně a po dobré aklimatizaci si 10. 7. všichni čtyři vyšli na vrchol pro krásné výhledy. Odměnou  jim byl opuštěný vrchol a půl metru prašanu ve sjezdu. Po čtyřech hodinách, co byli na vrcholu, už seděli u mě v BC a popíjeli jsme místní pivko, pálenku a hodovali právě uvařené dobroty. GRATULACE.

 

Zpáteční cestu jsme si zpříjemnili neustálým popíjením pivka a vyprávěním zážitků.

 

Pokud budete mít chuť vidět a slyšet více, tak určitě v zimních měsících přijedou všichni účastníci k nám na stěnu na promítání.

 

Chtěl bych poděkovat všem, co nás podpořili – rodina, kamarádi a spolupracovníci, solární lampička se opět osvědčila na čtení i na společenské hry ve velkém stanu.              

 

P.S. I když to u mě na vrchol nedalo, ale nijak to neubralo na kráse z prožité dovolené a mohu jedině doporučit skialpinistům mířícím na velké a bezpečné kopce.

Míša

Foto ZDE