Report z Chilského dobrodružství

Jak popsat něco, co bylo famózní? Za zkoušku nic nedám a tak to tedy zkusím. Hlavně se vás ale pokusím nalákat někam, kde je opravdové dobrodružství bez davu turistů, stojí to pár tisíc korun a ještě ke všemu tam je neustálé sluníčko a hory.

 

Po loňské špatné zkušenosti ve vyšší výšce, jsem chtěl sám pro sebe odpověď, jestli mi ještě půjde podívat se do vysokých hor nebo ne. Sny a cíle totiž pořád mám, ale nechci hazardovat a tak jsem zvolil takové ,,hory na zkoušku,,. Chtěl jsem vysoko, na krátkou dobu a co nejlevněji. Celé to opět vzniklo v hospodě, už ani nevím, jestli u pivka nebo vínka, ale vyprávění Oldy mě nadchlo a hned jsme se dohodli. Volba padla na Jižní Ameriku – Chile. Je tam nejvyšší vulkán na světě Ojos del Salado 6893m.n.m a mraky dalších trekařských kopců nad 5000 a 6000 m.n.m. s velmi dobrou dostupností pod ně. Žádné permity, poplatky, takže čistě platíte za letenku, půjčení auta a jídlo. Do Chile je zákaz dovážet maso a masné výrobky, ale my jsme měli štěstí a podařilo se nám propašovat hodně dehydratované stravy od AdventureMenu, takže jsme tam nemuseli kupovat ani moc jídla a nestrádali jsme.

 

Je jasné, že nejde hned vlítnout na to nejvyšší a proto jsme měli během těch 14 dní několik podružných cílů na aklimatizaci:

- několika denní přechod s výstupem na Cerro el Plomo 5445m.n.m.

- podívat se k Atlantiku a do místních NP na lamy, tučňáky, lachtany, plameňáky a další zvířátka a kytičky

- autem do 5200 a poté výstup na samotný Ojos del Salodo

- termální prameny

 

Vše se povedlo. Všichni jsme se ve zdraví vrátili se zkušenostmi a zážitky, atmosféru podtrhlo i koštování místních červených vín. Jak mezi sebou říkáme- to nejlepší na ,,krvinky“, bez kterých by to ve výšce nešlo. Jídlo bylo trochu horší, ale asi se spíš nepovedla volba restaurací.

 

Trochu faktů:  přílet ve čtvrtek ráno do Santiaga a po potřebných nákupech odjezd autem do Valle Nevada (jedno z největších lyžařských středisek) s následným výstupem do 3300 m.n.m. Krásné výhledy na město, okolní kopce a noční hvězdné nebe. Druhý den posun do BC 4150 m.n.m. pod Cerro. Další den brzo ráno výstup na vrchol – bohužel u Michala se projevila dětská nemoc (rýmička) na plno a musel v necelých 5000 otočit.

Zbytek osazenstva: Olda, Honzik a já jsme se potkali na vršku, kde to pro kluky byl osobní výškový rekord. Mačky, cepín i lano zůstalo v BC a stačily tady jen hůlky a vytrvalost. Přenocovali jsme a po takové náhorní plošině přešli k autu – tím jsme ukončili pobyt v řídkém vzduchu a začal přesun do nejsuššího místa na zeměkouli (poušť Atacama). Panamerická Highway je slušná silnice, kterou použijete při přesunu od jihu k severu, ubíhá vcelku rychle a po cestě můžete vidět lamy a vykoupat se v Atlantiku (i když koupání jsem radši vynechal, zdálo se mi to dost studený). Míšův stav se moc nelepšil a po konzultaci a faktu, že zánět dutin a antibiotika se moc neslučují s pobytem ve výškách, jsme ho museli nechat v nížině. Rezervoval si tam hotýlek na pár dní a my vyrazili. Během jednoho dne jsme vyjeli od oceánu do výšky 4500m.n.m, kde jsme nocovali v Refugiu Lucero, to bylo úterý. Další den byl asi nejtěžší po psychické stránce – výjezd autem po pískové cestě do 5250 m.n.m. abychom nemuseli  25km pěšky. Povedlo se a odpoledne jsme si už mohli udělat

vycházku po okolí. Počasí přálo, tak proč to nezkusit na vrchol– kluci tomu byli také nakloněni, takže ráno  jsme se rozhodli vystoupit do 5830m.n.m. na Refuge Tejos. Setkali jsme se tam s 10 člennou skupinkou z Expedition clubu, z nichž dva byli na vršku a pochytili od nich nějaké info. Bohužel jednomu z nich nebylo dobře a s náběhem na výškovou nemoc byl transportován dolů. Je fajn vidět, že mají všichni vybavení, znalosti a chuť pomáhat.

8. den po příletu jsme chtěli vyrazit k vrcholu, ale … možná i odpolední událost kluky trochu rozhodila. Olda vyrazil ještě za tmy zpět do nižšího kempu, Honzik si vyšel do 6000 a šel za ním. Osamocen jsem tedy stoupal sám k vrcholu. Šlo to rychle, sice byla strašná zima, kolem -20stupňů, ale jasno. Až když jsem se blížil do sedla, tak vidím, že skála se nějak narovnává a z chůze přecházím do lezení. Na trekařský kopec zajímavé, ale byli tu i fixy. Takže se sedákem a jumarem to dají lidi i bez zkušeností s lezením. Výhledy neskutečné a velice rozdílné, oproti tomu, na co jsem byl zvyklí třeba z Pakoše. Sněhu pomálu a kopce pěkně kulaté, třeba na skialpy (někdy). Pár foteček, videa a hurá dolů za kluky a nakonec, až za Míšou do Copiapa. Tam byla pěkná oslava se zapíjením vrcholu místním nápojem Pisco.

 

Další plán byl už snadný, ale zdlouhavý. Přesunout se do Santiaga na letadlo – měli jsme na to 6 dní. Následoval opět výjezd do Atacami, ať se i Michal podívá na kopce a trochu se rozptýlí. Zkoukli jsme těžbu soli, plameňáky a termály Laguna Verde – teplota kolem 36, nic moc. Pak pláže Tichého oceánu s vínečkem při západu sluníčka, no hotová romanťárna. Pustili jsme chlupa a vydali se místní lodičkou na ostrov Choros a Damas podívat se na tučňáky a lachtany. A poslední párty jsme si udělali v Baňos Morales, několik jezírek o teplotách od 40 do 50 stupňů s krásnými výhledy na Vulcán San Jose a Cerro Marmolejo 6109 m.n.m. Trochu jsme podcenili zevní mazání a po příletu se nám krapet sloupala záda, ale stálo to za to.

 

Trochu čísel: letenka 13500,- místní náklady 16000,- Jedinou nevýhodu vidím v délce letu, ale určitě to za to stojí.

 

Závěr: neskutečně jsem si to užil a už se těším na další snad letní akci třeba do Pakoše nebo kam nás nohy a chuť zanesou.

 

 

Chtěl bych poděkovat všem, co nám pomáhali s přípravou a vybavením:

Barča – lékárnička, rady na dálku a Lenka Horáková-odborná konzultace a rady

Stěna Hradec Králové – za čas a ochotu mě pustit

Rab – péřové vybavení (bundy, kalhoty, spacáky, rukavice)

AdventureMenu – sterilovaná a dehydratovaná strava, oříšky

Yate – karimatky, další drobnosti a hlavně ohřevné pytlíky

Chimpanzee – tyčinky

Aliveguides

 

P.S.: Snažíme se o filmeček a po vzniku jste zváni na shlédnutí a pokec.