Zillertálky – po stopách ledovců

Letošní zima se sněhovou nadílkou moc nepředvedla, vyrážíme se tedy v půli léta trochu zchladit na rakouské ledovce Zillertálské. Za kopcem se celoročně lyžuje na Hintertuxu, tak by tu snad mohlo být trochu toho chladu. Předpověď těsně před odjezdem slibuje odpolední bouřky, mračna přes den a další fujky. Co naplat, chaty jsou rezervované a účastníci natěšení.

Noční autobusový slowpress nás veze k obci Mayrhofen. Inženýři navrhující autobusové interiéry jsou buď sadistický, nebo v životě nejeli dál, než do vedlejší vesnice. Ráno jsme všichni rozbití, jak cikánský hračky. Podle původně mračné a vlhké předpovědi se za modré oblohy a solidního pařáku soukáme na horskou boudu Berliner Hütte, postavenou ve výšce 2042m, kde budeme další dvě noci dělat ostudu. Přicházíme brzy, na prosluněné terase s kdysi-dávno výhledem na ledovec, který končíval na dosah ruky, vdechneme nějakého toho rádlera a studujeme docela lákavý jídelníček. Nejen já si vybírám kus flákoty, co pošlu do bříška k večeři namísto polopenze, jejíž obsah moc neuchvátil. Namlsáni výhledy na okolí a představou večeře se jdeme na lehko vykoupat do malého jezírka Schwarzsee ležícího těsně pod hranicí 2500m.

Na chatě s námi večer pěkně vyšplouchly. Jídeláky schovali a vytáhli „večerní“ nabídku obsahující guláš, nějaká vege jídla a polévky. Dávám si jediné masové jídlo. Je sice výborné, ale snědl bych ho minimálně dvakrát, kdyby stálo alespoň půlku ceny.

Jedním z hlavních taháků výletu je výstup na 3254m vysoký Berliner spitze. Stoupání začíná běžnou horskou kamennou cestičkou značenou klasickými červenobílými pruhy. Značení končí v místě, kde stezka přechází do kamenného a místy trochu suťového bordelu, dále už je místy sledujeme mužíky, směřující nás na ledovec. Závěrečný výšvih místy vyžaduje i přední náhon. Vrchol stojí za to. Bohužel ledovec v těchto místech dostal v posledních letech dost na frak. Pomineme-li početné trhliny, povrch ani zdánlivě nepřipomíná bílou. Ledovec je plný kamení rozličné velikosti, štěrku, prachu a snad i hlíny. Sestup orientačně náročnější kamennou pasáží komplikuje kazící se počasí. Na chatu se vracíme se začínajícím deštěm.

Další den je snem každého horala. Čeká nás jen asi 300 výškových metrů sestupu z vrcholu Schwarzenstein (3369 m) na stejnojmennou chatu ležící na jižním Italském svahu. Jinak celý den šlapeme vzhůru. Dokonce i po pěkném ledovci. Paráda. Závěr dne trávíme s kávičkou a italským vínem na sluncem vyhřáté terase ve třech tisících metrech. Konečně dovolená.

Večer se kazí počasí, dokonce i v lágru na noc zavíráme okno, aby nám tam vítr neházel vodu. Ráno se situace moc nelepší, láduju se výbornou snídaní do prasknutí a čekáme, až počasí poleví. Alespoň nám slehne. Na chatě signál nula, tak žadoníme o číslo na wifi, za účelem studia počasí v následujících hodinách. Meteoradar hlásí blížící se okno, balíme věci a ještě za jemného mrholení vyrážíme do oblak, abychom v rámci okna přeběhli po ledovci. Chatařka varuje před padajícím kamením a přeje „good luck“. Počasí se nakonec umoudřuje na delší dobu. Když se vrací déšť, jsme již dávno na Greizer Hütte. Ledovec je mezi chatami ještě v horším stavu, než pod Berliner spitze. Dalibor Janda by si zde jistě zazpíval: „Hráli jsme kličkovanou se zdá..“ Boudař mezi řečí zmiňuje, že tam letos skoro nikdo nechodí a že od toho případné zájemce i odrazují. Za mlhy bychom tam asi kličkovali do dnes..

Pitel