Babí léto v Zillertalu

Jelikož je život plný náhod a překvapení, brzy jsem měla jasno. Vyrazím do hor s Míšou. Vzhledem k tomu, že moje zkušenosti jsou téměř nulové, nechala jsem to tak trochu celé na něm, což se ukázalo jako záruka parádní dovolené. V Míšově hledáčku už nějakou chvíli ležel Zsigmondyspitze a mě hned po pár fotkách taky zaujal. Navíc ta představa, že konečně v horách něco polezu, byla víc než lákavá. Bylo tedy rozhodnuto, vyrazíme na týden do Zillertalu a aby toho dobrodružství nebylo málo, tak pod stan. Abychom se sami nebáli, přibrali jsme s sebou ještě Mlaďáka. Předpověď počasí vypadala spíš na nic než na moc, ale i tak jsme v neděli večer odjeli.

Cesta byla jak jinak než ubíjející ale i přesto jsem se těšila jak malá holka a nemohla se dočkat, až už tam budeme. Jediné, co jsem si pořád nedokázala představit, bylo to, jak se sbalím do 35 litrového batohu a jak zredukuju všechny ty krámy, který prostě potřebuju, na váhu přijatelnou pro má záda. Po příjezdu na parkoviště u Gasthaus Breitlahner mi to kluci znamenitě vysvětlili. Moje kupa s prádlem se zmenšila na kupičku a z krabice s jídlem téměř nic neubylo. Se slovy „to nám bude stačit“ jsme zapnuli batohy a ověšení jak vánoční stromeček vyrazili vzhůru k Berliner Hütte. V tu chvíli jsem si říkala, že to vlastně bude parádní odtučňovací dovolená. Po pár hodinách šlapaní cestou necestou po nakloněné rovině jsme dorazili k chatě, sluníčko peklo a všude okolo nás se tyčily zasněžené vrcholky. Kupředu mě už hnala snad jen vidina toho, že už konečně sundám ten příšerný batoh ze zad a pak si konečně sednu, ani se nehnu a budu se v klidu a bez funění kochat tou krásou všude okolo.

Asi tak po další půlhodince chůze se mi to konečně splnilo. Před námi byla parádní louka, v té době už naštěstí bez bučících kamarádů, s nekonečným množstvím vody a výhledem na všechny naše vytyčené cíle, no prostě parádní místo pro stany. Teď už zbývalo jen naplánovat co a jak. Při pohledu na zasněženou Zsigmondyspitze, bylo rozhodnuto, že tomu dáme ještě den na roztání a jako rozcvičku si dáme Schwarzenstein. Takový oblý kopec, jeden z nejvyšších tady v okolí, ovšem bez složitého dolezu, spíš taková nudná šlapačka, jak konstatovali kluci, což mě bylo ale úplně fuk. Ke štěstí mi stačilo, že předpověď počasí zatím nevyšla, nahoře se třpytí sníh a je tu prostě parádně.

Po chladné noci s mým nepéřovým mazlíkem jsem se nemohla dočkat rána. Konečně bylo půl 7 a vyrazili jsme. Zkusili jsme to zkratkou, protože nač se zdržovat obcházením různých cest, když to jde přímo. Nápad to byl sice dobrý, ale z toho krpálu jsem se nevzpamatovala celou cestu. Až nahoru jsem funěla jak sentinel a měla pocit, že se musím zákonitě udusit, hlava mě bolela jako střep a rychlost chůze nebyla větší než hlemýždí. To samé se nedalo říct o zbytku naší party. Na obzoru se objevila skupinka turistů, což znamenalo nasadit tempo podobné formuli jedna a nelítostně je předběhnout, protože je prostě jasný, že na vrcholu musejí být první. Já se tedy určitě nenechala strhnout davem a rozvážným krokem šlapala vzhůru. Teprve u kříže jsem si uvědomila, že 3370 m.n.m. je vlastně nejvyšší bod, do kterého jsem se kdy dobelhala, a proto mi asi není dvakrát hejchuchu. Cestou dolů se Mlaďák začal těšit na pivo a já si konečně užívala ty panoramata okolo nás a měla radost, že jsem to zvládla. Ovšem Míša nás u toho rozjímání nenechal dlouho a prohlásil, že tohle nebyl žádný výkon, tudíž si nezaslouží odměnu, a tak nám nezbude nic jiného než vydržet do dalšího dne. Čekání jsme si tedy krátili jak jinak než jídlem a jeho nedostatek kompenzovali sběrem borůvek.

Další den ráno jsme se probudili opět do krásného rána, na Italské straně se už ale sbíhaly mraky. Na nic jsme tedy nečekali a opět strmou zkratkou vyrazili, tentokrát už konečně na Zsigmondyspitze. Tyčila se nad údolím osamoceně a působila tak trochu monumentálně, až mi z toho chvílemi bylo maličko ouzko, neboť nejsem žádný velký horolezec a moje zkušenosti by se daly spočítat na jednom prstě. Uklidňovalo mě ale to, že se mi šlo o poznání lépe než včera a výstup byl naplánovaný normálkou, obtížnost tak II až III., což bych v pohodě mohla zvládnout i já. Jelikož jsme s sebou neměli žádnou mapu, bylo dneska trochu těžší najít správnou cestu pod vrchol. S heslem je to sice dál, ale za to horší cesta, jsme dorazili až k místu samotného lezení. Po svačině se Míša neohroženě vrhl vzhůru a my za ním. Zmocnila se mě parádní euforie, neboť jsem poprvé v životě opravdu lezla v horách, na nohou jsem měla pohorky a k tomu všemu jsem se ani nebála. Celou cestu nahoru jsem si užívala i přesto, že byla skála místy namrzlá, kluzká a v traverzu bylo stále sněhu víc jak po kolena. Jen Mlaďák z toho, že je uvázaný se mnou na jednom laně, moc nadšený nebyl a pravil, že: „lízt takovejhle kopec, za takových podmínek a v takovýhle sestavě je pěkná kravina“. Když se nad tím zamyslím, tak se mu možná ani nedivím, ale do teď se té větě směju. Každopádně to přežil a všichni tři jsme ve zdraví stáli u kříže ve výšce 3089 m. Pocit to byl k nepopsání a výhledy stály za to, i přesto, že se na nás z Itálie valily obrovské mraky. Pak už to bylo jen pár slanění a byli jsme dole, respektive já a Mlaďák. Míša to celé sbíhal dolů, aby nám vždycky odvázal lano, trnula jsem hrůzou, aby někde nespadl, ale vše dobře dopadlo. Nakonec přišlo i konstatování, že dneska už si to pivo zasloužíme. Rychle jsme něco pojedli a vyrazili na Berliner hütte.

Následující den nás čekala Berliner Spitze. Ráno počasí vypadalo slibně, cesta utíkala, kupodivu jsem nebyla ani kdoví jak unavená a šlo se mi parádně. Jenže kde se vzal, tu se vzal mrak a za celou dobu výstupu z vrcholu neslezl. Pod ledovcem jsme si na sebe navlékli snad vše, co jsme měli v batohu, nasadili mačky a neprůhledným mlíkem stoupali, tentokrát navázáni, vzhůru. Konečně se před námi objevil skalnatý vrchol a přerušil tak to hrozné monotónní šlapání a propadání. Po krátké debatě zda jít nahoru či ne, jsme se už škrábali ke kříži, jen tak tak jsme ho našli a šupem pádili do tepla do chaty na další zasloužené pivo. Jelikož nás další den čekal už jen sestup dolů, pobyli jsme tam o pár piv víc, popovídali si s českou obsluhou a zasmáli se, protože o našich stanech věděli a konstatovali, že by to nemohl být nikdo jiný než Češi a že jsme se vlastně přišli ohřát, vypít pár piv a pak šup zpátky do stanu, v čemž měli naprostou pravdu.

Ráno bylo zase krásně, svítilo slunce a vůbec se mi nechtělo balit věci a jít dolů. Jenže bylo na čase udělat Mlaďákovi radost a obětovat dva dny lezení dole po skalách. Nejsem žádný velký lezec, ukrutně se bojím výšek a stát na nehtu od palce u nohy mně přijde děsivý, ale je potřeba se občas překonat. Zvláštní je, že v horách se toho lezení nebojím, asi to tam pro mě všechno dostává jiný rozměr. Tak jsme tedy po dlouhém sestupu přeparkovali auto o kousek níž a v neplaceném kempu u silnice postavili stany. Po jídle jsme se vydali otestovat místní sportovky. Další den jsme si dali jedno vícedélkové lezení, které pro mě bylo trošku utrpením, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem to tak nějak zvládla.

Oblastí na lezení je tu mraky, ale na bližší zkoumání už nebylo kdy. Volno se chýlilo ke konci a bylo na čase vrátit se zpátky do reality. Unavená, špinavá, hladová, ale plná energie a elánu jsem se vrátila domů. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek a dovolená, která i přesto, že nestojí skoro nic, vydá za deset drahých. Takže kluci dík, hoře zdar a snad někdy příště. Ještě jeden dík patří firmě Pinguin, jejichž stan a vařič Míšovi skvěle fungovaly jak v Pamíru, tak na našem zájezdu v Alpách.