Paklenické letní jaro 2018

Paklenické letní jaro 2018

Rok se s rokem sešel a my už celí nedočkaví ve složení Ráďa, Dita, Kuba, Evička, Bohunka, Dráža, Míša a já (Péťa) uháněli vstříc zlatavým jižním paprskům. Naším cílem byl tentokrát chorvatský národní park Paklenice. Tentokrát už jsem nebyla zelenáč jako minule a podařilo se mi zabrat jedno z lepších míst v Míšově tranďáku u okénka s myšlenkou, že se přes noc, ukolíbaná rakouskými dálnicemi, do růžova vyspím. Opak byl však pravdou. Celou cestu musel Míša poslouchat naše sladké, vínem poněkud ovlivněné hlásky, jak se snaží zpívat do rytmu českých a slovenských hitů. Alespoň se nemusel bát, že by náhodou za volantem uklimbnul. Jedinému, komu se zázrakem podařilo usnout, byla Evička, náš záložní řidič.

Unavené a s vyřvanými hlasy nás Michal ráno vyhodil na břehu moře ve Starigradu a šel vyřídit ubytování radši sám, aby se nás paní domácí nelekla a neposlala nás o dům dál. Někteří z nás moři neodolali a museli hned na vlastní kůži vyzkoušet, zda je moře stále slané. Ano stále je. A také je v květnu ještě dost studené! Po chvíli nás Michal opět naložil a odvezl do našich pokojíčků, kde jsme to všichni na dvě hodiny zalomili, protože na odpoledne už bylo naplánované tolik očekávané lezení! Přeživší z nás se opravdu za dvě hodiny shromáždili u auta a mohlo se vyrazit.

První den nás čekala jedna lehčí vícedélka, přičemž tento styl lezení byl pro některé z nás novinkou. Utvořili jsme dvě trojice ve složení Míša + Bohunka + Dráža a Evička + Radka + já. Všem nám to šlo výborně a i přes to, že jsme zde hodně odpočívali, jsme si to všichni moc užili, protože výhled byl opravdu famózní. Člověk si celou dobu představoval Apače a bandity prohánějící se po místních vrcholcích. Večer byl zakončený v místním bistru ochutnávkou ryb a dalších plodů moře.

Druhý den jsme, již konečně všichni čerství a vyspalí, zahájili kávou na břehu moře. Tento den byl ve znamení sportovek a instruktážních chvilek, kdy jsme se učili správně i špatně slanit, vázat autíčka a podobně. Nechápu, jak to, že všichni až na mě, měli ty autíčka krásné, úhledné a do sebe zapadající… Pomalu jsme se přesouvali údolím výše až ke kameni, kde zabili Vinnetoua. V tuto chvíli však začalo v dálce hřmít a bouře se rychle blížila. Naštěstí se z nikoho hromosvod nestal a my celí mokří doběhli do auta, čímž pro tento den lezení skončilo.

Další den nás čekala naše nejdelší vícedélka (celkem 6 délek), kdy jsme se rozdělili na dvojice a každý lezl se svým parťákem. Tuto trasu si dva roky zpět užili Míša, Pája, Evička i Zina dosyta, kdy jim foukal hrozný vítr, který je div nestrhl ze skály. Dnes nám naštěstí počasí přálo více, což jsme v některých těžších pasážích velice ocenili, protože člověk si až nahoře uvědomí, jak těžké je lano, které táhne 40 metrů za sebou… Nahoru jsme se dostali zdárně všichni a po povinné sérii selfie jsme zahájili sestup suťoviskem, který byl stejně náročný jako samotný výlez. Tento sportovní výkon jsme jeli oslavit do naší již oblíbené kavárny, u které všichni (většina nedobrovolně a někteří oblečení) museli několikrát okusit, jak je moře „osvěžující“. ¨

ČTVRTÝ DEN NEMÁM, TAM JSEM NEBYLA!!!! Radka: Protože se Péťa poslušně věnovala studijním povinnostem. Zbytek posádky, hned po tradiční italské snídani od Míši, vyrazil do skal. Čekal nás nejteplejší den z celého pobytu, tudíž sportovní lezení ve stínu, byla jasná volba! Usídlili jsme se kousek od místní „studny“. Zdomácňováním na vápencovém povrchu se nám morál začal polehoučku zlepšovat a tahání cest jsme se ujali s úsměvem. Některé cesty byly tak atraktivní, že jsme si je pro velký úspěch dali ještě jednou. V odpoledních hodinách se únava začínala pomalu projevovat, a tak vybaveni tuctem pohledů, jsme se v plném počtu přemístili regenerovat a chytat bronz na pláž Starigradu.

Zájezd se nám rychle přehoupl na konec a nám už zbýval pouze jeden den lezení a pak už tradá domů. Vyrazili jsme proto už v 7 ráno, dokud slunce ještě tolik nerozpálilo skálu, na naši poslední dvoudélku. Plna optimismu a nadšení jsem se přihlásila k tomu, že polezu z naší dvojice první, vytáhnu první délku a dojistím Radku k sobě. Lezení šlo bez problému, následné zajištění štandu bylo horší, neboť jsem se trápila s jistítkem, abych ho asi po 20 minutách konečně otočila do správné polohy, moje parťačka ke mně mohla dolézt a nohy v lezečkách a záda si konečně mohly oddychnout. Poslední pohledy z vrcholu na úžasné scenérie, poslední koupání v moři, pobalit a vyrazilo se směr domů. Míša naivně předpokládal, že po půl hodině všichni usneme jako koťata a on bude mít na řízení klid, ale opět jsme ukázali, že i pět dní lezení nás neskolí a naše oblíbené hudební hity jsme si dali snad i pozpátku.

Tímto chci celé partě poděkovat, byli jste úžasní a těším se na další společně akce!!!

Péťa a Ráďa