Člověk žije realizací svých snů, to ho popohání v osobním, ale i pracovním životě.

Měl jsem hodně snů, které jsem proměnil ve skutečnost. Ať to bylo s jakýmkoliv výsledkem, vždy mě to zaplavilo euforií, radostí či smutkem a posunulo dál v tom, co dělám. Ale ještě mnoho snů čeká, až na ně přijde ten správný čas.

Mám jednu velkou nevýhodu. Jsem rozpolcená osobnost, která neví, co dělat dřív. Pracovat! To je jasný, protože mám práci jako koníčka. Ale pak tu je volno – sednout na kolo, jít běhat, lézt, a v zimních měsících na skialpy nebo vyrazit do světa. Asi stárnu a nějaké trénování za každého počasí už pro mě není. Navíc mám vzpomínkový optimismus a doufám, že i tělo si pamatuje ty objemy. Chci si sportem užívat a je mi jedno jakým. Závodění je krásná věc na překonávání sám sebe nebo uspokojování vlastní ješitnosti, ale to pravé dobrodružství si můžeme vymyslet také sami.

Na půlku května jsem měl naplánovanou jednu severní stěnu v Alpách. Bohužel počasí se dlouhodobě vyvíjelo špatně a tak nešlo ani změnit kopec. Odpískali jsme to a já měl rázem plno volna. V tom mi zavolal Radar, že má v plánu spojit běh s lezením. Hned mě to nadchlo a souhlasil jsem.

Plán zněl: Dominantu Krkonoš Sněžku a dominantu Adršpachu Milence spojit v jednom dni po vlastních.

Dlouho jsem sice neběžel nic delšího, ale stejně se toho nebojím, protože Krkonoše jsou mým nejoblíbenějším terénem, kde při výhledech zapomenu na jakoukoliv bolest a městský shon. Proto se tam často vydávám a celý den bloumám po hřebenech. Na druhou stranu lezení je pro mě životní styl. Klid, rozvaha a soustředěnost při každém kroku mě přivádí do nepopsatelného stavu, který je návykový (hlavně na písku). Nezáleží na obtížnosti cesty, vybát se můžete ve trojce stejně jako v sedmičce, ale o pocitu po zdolání. O radosti ze života.

Při čtvrtečním telefonním briefingu jsme si odsouhlasili nezávodění a na dálku jsme si připili na úspěch. Bohužel nezůstalo u jednoho a ranní budík je tu. Přesun na kole na bus a hurá do Krkonoš. Sraz s Radarem (Radek Groh) máme ve Svobodě nad Úpou, odkud společně jedeme do Pece pod Sněžkou a ještě kousek dál, co to jde autem. Odtud už vybíháme s potřebným vybavením na trail Obřím dolem na Sněžku (1603 m.n.m).

Počasí je báječné, liduprázdno a panoramata ještě se zbytky sněhu na hřebenech. Co víc si přát, snad jen žádný asfalt, ale ten bohužel následuje už při seběhu na Pomezní boudy a dále až k Rýchorám, nevadí. Čas si krátíme povídáním o práci, ženských a expedicích. A to je na hodně dlouhý povídání. Do Žacléře nám to ubíhalo velmi rychle, ale na hranicích s Polskem nás přibrzdil porost, který byl velice hustý a špatně prostupný. Neběželi jsme po cestách, ale nejkratší cestou jako při orienťáku. Těžko říct jestli by bylo rychlejší to obíhat po cestě, ale já byl každopádně rád za chůzi. Začínal jsem být unavený. Jeden, druhý hřeben a už jsme na mírně se svažující louce. V dálce už vidíme Křižák. Je jasné, že směr byl dobrý. Hned mě to povzbudilo na těch pár posledních kilometrů do skal a k našemu cíli Milencům.

Měkko pod nohama, všude kolem pískovcové věže a ta největší s vlaječkou je před námi. Můj domácí píseček je v Českém ráji, tak je veškerá iniciativa na Radarovi. Vybral si cestu přes ,,Fichtly,,. Jelikož to je samá soukačka komíny a spárami, tak přetahujeme přes naše dresiky starší hadry a vzůru. Ani se nenaděju a Radik je u kruhu, traverz ke druhému a už dává pokyny ať jdu. Byl to boj, se během krátké doby přeorientovat z běhu na soukání stylem housenka, ale s pauzami pro odeznění křečí v nohou tam dolézám i já. Takto se to opakuje ještě dvakrát až k předposlednímu kruhu. Od něho to je konečně i stěnové lezení. Radik si nebral na lezení ani lezečky a snaží se na vrchol téměř doběhnout. Na vrcholu jsme šťastní z krásně prožitého dne. Sedíme, popíjíme pivko a kocháme se okolím než nám začne být zima.

Co říci závěrem: Užívejte života naplno. A pokud Vám k tomu pomůže vybavení značek, kterým děláme ambasadory, budeme moc rádi.

Používám vybavení od firmy Dynafit, pro znalce ,,kočička,,. Propadl jsem jí před více jak dvanácti lety ve skialpinismu a když vyrazili s trailovým vybavením, byla volba jasná. Design a funkčnost je nadčasová. Doprovázela mě na mnoha ultratrailech, světových skialpových závodech, ale i při běžném potulování přírodou.

Co se týká pitného režimu, u většiny piv tuzemských značek nejsem vůbec vybíravý. Když ale dojde na sportovní výživu během výkonu, nedám dopustit na výrobky firmy X-Iont, které se mi osvědčily při všech mých sportovních aktivitách.

S pozdravem Míša Veselý

P.S.: Víc fotek objevíte zde.