Lezení v Chorvatsku, jaro 2023

Na prodloužený velikonoční víkend byl domluven výjezd do lezeckých oblastí Chorvatska, jehož krásu (co do skalního lezení) jistě není nutno zvlášť zdůrazňovat. Zdůraznit je ale třeba perfektní logistické zaopatření, které leželo především na bedrech Dana. Sestava barvitá: devět dospělců, tři děti, jeden pes.

Tentokrát jsme se věnovali sportovnímu lezení bez vícedélek.

 

5. dubna večer odjezd z Hradce Králové.

6. dubna brzy ráno ve Starigradu schrupnutí v autě u mořské pláže, pak ranní občerstvení se záchodovou úlevou v tamní kavárničce. Odjezd do Paklenice, známé Mekky sportovního lezení. Uspokojeni podrcením několika krásných výstupů jsme odjuchali do kempu u Vranského jezera.

7. dubna k snídani na stole míchaná vajíčka s vekou, nepřekonatelný to recept Velkého Michala. Následoval výpad do námi ještě nepoznané oblasti u řeky Čikoly. Skutečnost možná trochu překonala očekávání. K dispozici jsou tu sportovky lehčí i těžké, dostatečně okované. Na koncích cest visí řetězy buď s karabinou, nebo jen s kroužkem. Nádherné lezení. Večerní klábosení u plechovkového piva je jasnou a dobrou tradicí.

8. dubna nám konečně příroda ukázala, kdo je na Zemi pánem. Do Čikoly jsme vyjeli, ale po nějakém tom polezení začalo s rázným poklesem teploty vzduchu silně pršet a foukat. Stěnové lezení výprava odpískala a rozprchla se. Tři jsme ale zůstali ukryti v autě a vyčkali. A dočkali se, déšť ustal. Na návrat se špagátem už to pro mokro nebylo, takže došlo na místní ferratu, se kterou  jsme tak trochu předem počítali; potřebné vybavení jsme měli. Ferrata je hezká, skýtá krásné výhledy nahoru ke kamenným štítům, i dolů do hlubin vyřezaných pilnou říčkou Čikolou, místy trošku exponovaná, nicméně technicky nepříliš náročná, ale v tom mokru tak akorát.

U čikolské ferraty se pozdržím. Je tady, a bohužel často i jinde, k vidění zlozvyk, byť snad dobře míněný, který v sobě skrývá mimořádně nebezpečné čertovo kopyto. Nejde o nic jiného než o bandážování lanových zakončení plastovou lepící páskou. Pod takovýmto nebo podobným obalem se trvale drží vlhkost, jistící ocelové lano tam nenápadně, zato relativně velmi rychle koroduje, míra jeho nosnosti prudce klesá, nadto „zákeřně“, protože pod obal prostě není vidět, takže vizuální kontrola stavu lana je nemožná. Na takové lano se nelze spolehnout, při zatížení dříve nebo později praskne, což je prokázané. Pokud si někdo myslí, že takovéhle vidění věci je přehnané, ať si dělá co chce. Každý je strůjcem svého štěstí.

9. dubna cestou domů jsme opětovně navštívili lezecký areál ukrytý v kaňonu Velké Paklenice. V poslední den tu na nás čekalo pár solidních lezeckých cest včetně úplně závěrečné šestičky, možná šestplustičky (UIAA).

 

Je až k nevíře, jaké nám zase vyšlo počasí. V noci sice pořádně chladno, zato přes den - kromě výše uvedené výjimky - lezecky parádně. Na opalovací krém. Moře bylo studeně nekoupatelné, což ovšem nikterak nevadilo tvrdým otužilcům z naší bandy. Pokud jde o mě, jednou jsem si v moři opláchl dlaně, což mně bohatě stačilo.

Po příjezdu jsem doma tentokrát nedostal hned za dveřmi příkaz k vyházení „všech těch smradlavých špinavých hadrů“ do pračky, poněvadž taška tyto věci obsahující zatím zůstala v autě u Velkého Michala. Pouze mé tělo muselo strpět nemilosrdné zahnání pod půlnoční sprchu, protože prý „do čistě převlečené postele nepůjdu jako to starý prase“. Ach jo... East, west, home is best!

Zdraví a za fajnové zážitky děkuje Olda