Výlet do Argentiny

 Přeskočím dva dny na cestě.. a už se večer ládujeme dobrotama v Mendoze. Dokupujeme dobroty a vyrážíme na týden lovit nějaké ty červené krvinky do oblasti Parque Provincial Cordón Del Plata. Dodávka nás vykulí skoro do tří tisíc, první noc táboříme ve 3200m. Posunujeme se po kopci hore – dole a chytáme bronz, někteří opálení v tónu imperial red. Když  se slunce opře plnou silou, i ve čtyřech tisících je na spodky, v noci pod nulou. Většina skupiny nocuje nejvýše ve 4300m, ve dvou to tlačíme o 400m výše, což se jeví jako ideální varianta. Jako jediní dva pak dáváme v rámci aklimatizace dvoják – Cerro Vallecitos 5470m a Cerro El Plata 5968m. Po týdnu blbnutí se na jednu noc vracíme zpátky do Mendozy. Výkrm, dokoupení jídla, výkrm a hurá na hlavní atrakci – Aconcaguu 6962m vysokou hromadu šutrů. Z Mendozy jedeme 3 hoďky busem, dolaďujeme nějaké papíry, muly na odnos krámů do bejzu a všichni se ze zvědavosti vážíme. Výšlap do Bejzu ve výšce skoro 4400m zabere den a půl nechutně prašnou skoro cestou. Absolvujeme povinnou návštěvu táborové paní doktorky a lovíme předpověď na další 4 dni – je příznivá, pak se má kazit počasí. Celá skupina se hned po prvním noclehu v základním táboře posouvá do C1. Mě se ale vůbec nechce, dávám si den zevl a trávím tu dvě noci. V rámci výstupu C1 přeskakuju a posouvám se rovnou do C2 v 5555m. Později přichází i zbytek skupiny. Bavím se zde s místními, tvrdí, že má v noci začít dost foukat. Je mi dobře, krvinek je asi dosti, chci dát v noci pokus. Nikomu se ale ve větru nechce. Zhruba od půlnoci kvůli větru moc nespím, rozhoduju se, že to zkusím, při nejhorším se vrátím. V půl páté ráno vyrážím sám vstříc vrcholu. Může být tak –15°C, v této výšce je ještě reálné jít relativně rychle a výstupem se zahřát, vyrážím tedy jen v pěti vrstvách. Někde kolem 6000m vystupuju na otevřenější a větrnější části a začíná být kurevská kosa. Cestou „předbíhám“ asi 25 lidí, co spali v C3. Oblékám na sebe vše, co s sebou mám a stejně je mi zima, neb přibývající metry výrazně zpomalují tempo a navyšují množství zastávek s čekáním na plíce, takže vítr krade teplo rychleji, než se vůbec stačí vytvořit. Stoupám tempem krok na nádech a posledních 200 výškových ujdu v kuse tak do 20 kroků a v rámci rozdýchání jsem rád, že vůbec stojím. Myslel jsem si, že vím, co znamená trpět na horách, ale vůbec jsem netušil..Chvíli  před 11 hodinou už není kam stoupat. Vrchol mám jen pro sebe, něco fotím a mizím, abych se ohřál sestupem…