Rok se s rokem sešel a jsme rádi, že vycházíme ven s dalším ročníkem našich tradičních Otevřených studentských závodů!
celý článekZ důvodu konání lezeckých kroužků jsme v průběhu školního roku nuceni omezit otevírací dobu na naší bouldrovce.
Děkujeme Vám za pochopení!
celý článekS radostí Vám oznamujeme, že Vaše zbrusu nově opravené lezečky jsou k dispozici u nás na prodejně.
Akceptována je pouze platba v hotovosti, děkujeme za pochopení.
celý článekRok 2017 se pomalu chýlí ke konci, zima už se také ozvala a já čím dál častěji vzpomínám na to, jak jsem se rozhodla po několika měsících snažení se na umělé stěně, zkusit lézt i na opravdových skalách.
To se takhle jednou chce člověk přihlásit na pohodové lezení na Vysočině a za čtrnáct dní už sedí v devítimístňáku směr slovinská Izola a slovinsko-italské skály (netuším, jak se to stalo :-D). Ze své venkovní lezecké premiéry jsem byla jaksepatří nervózní, a proto jsem ani v jednu hodinu ráno, když mě Míša v Holicích vyzvedával, nezaspala. V autě už seděl Olda s Drážou, Evička, Zina, Drábík a Jirka, který též zastával funkci řidiče. Já jsem jako poslední nastupující a zároveň benjamínek výpravy vyfasovala „nejlepší“ místo vzadu uprostřed, kde se sice nedalo spát ani moc koukat ven, ovšem uskladněný proviant byl příjemně po ruce. Holt na někoho to klíčové sedadlo vyjít muselo.
Protože počasí zatím nebylo úplně podle lezeckých představ, první větší zastávka vyšla na hlavní město Slovinska Lublaň, abychom se před excelentními lezeckými výkony ještě patřičně kulturně vzdělali. S deštníky jsme se procházeli po vylidněném nábřeží a starých úzkých uličkách a protahovali si nohy po dlouhé cestě. Občerstveni kávou a okouzleni útulným městem jsme pokračovali dál v naší cestě k pobřeží, kam jsme po poledni k radosti všech zúčastněných dorazili.
Bohužel ani po našem příjezdu se počasí neumoudřilo, spíše naopak. Proto jsme opět poopravili náš původní plán, který již zahrnoval lezení, a nahradili je plánem B, který nařizoval degustaci vín a specialit místních hospůdek. V této zkoušce Izola obstála na jedničku, a tak jsme i počasí dali ještě šanci.
Druhý den ráno se počasí zlepšilo jen trochu, ale předpověď hlásila na odpoledne azuro, proto jsme sbalili batohy s materiálem a vyjeli obhlédnout první lezeckou oblast, kousek za hranicemi s Itálií v městečku Sistiana, kde se skála nachází jen pár metrů od moře. No lepší prostředí na seznámení se se skalami jsem si nemohla přát. Ostatním se prostředí také velmi líbilo. Za každou vylezenou cestu jsem se odměnila chvilkou sezení na liduprázdném pobřeží, kde jsem si užívala jarního sluníčka, které nás konečně poctilo svou návštěvou. Trasy zde měly okolo 20 – 25 metrů. My jsme lezli podle francouzské stupnice obtížnost kolem 5, přičemž Eva i Zina si s přehledem tahaly cesty na prvního. Příjemně unavení jsme se cestou zpět zastavili na večeři, při které odvážnější z nás vyzkoušeli mořskou havěť, a méně dobrodružné povahy se držely klasických italských těstovin :-D.
Druhý den nám slunce svítilo již od rána a my byli už v osm naložení v autě, tentokrát směr Itálie – Val Rosandra – oblast Glinščica. Lezli jsme na jedné straně krásného údolí, kde se střídala půlka výpravy v lezení a půlka v opalování se. V dálce zurčil vodopád…prostě italská pohoda J. Bohužel, na jedné cestě si Zina menším pádem lehce pohmoždila nohu a tak musela zbytek dne lezení omezit. Všichni jsme samozřejmě lezli tak, že by se ani Adam Ondra nemusel stydět a případnou menší únavu jistil Míša trochu důraznějším dobráním a tak žádná cesta nebyla pro nikoho nemožná. Cestu zpátky do Izoly jsme si prodloužili zastávkou ve starobylém městečku Piran, které se nachází na nápadném výběžku slovinského pobřeží. Tady jsme zažili nad smaženými rybičkami a hranolkami s majonézou (výživné jídlo musí být) opravdu kýčovitý západ slunce do moře, který se každý den jen tak nevidí.
Třetí den jsme po ranní kávě a tiramisu opět stáli na značkách a vyrazili jsme lézt na stejné místo jako předešlý den, jen jsme rozbalili náš „základní tábor“ o trochu výše. Po tom, co jsme se asi dvě hodiny smažili při lezení na slunci bez možnosti uniknout sálajícím slunečním paprskům (jednou nám vadí déšť, pak zase slunce :-D), zavelel Míša k přesunu na poněkud stinnější místo, kam ovšem dorazila jen půlka naší expedice. Druhá se při přesunu ztratila, k čemuž trochu přispěl i fakt, že ke zmíněnému místečku vedly cestičky asi jen od zvířátek, a trvalo notnou chvíli, než jsme se pomocí pískání a hulákání mezi skalami opět našli. Na novém místě byla skála pěkně ostrá a my odcházeli s bolavými prsty, kdy i sundat
si boty vyžadovalo dost sebezapření. Ale rozhodně to stálo za to!
Poslední den jsme vstali brzy, pobalili věci, sedli do auta, zamáčkli jsme slzu, zamávali Izole a vyrazili domů do Čech pevně rozhodnuti brzy se sem vrátit. Cestou jsme se zastavili ještě v jedné lezecké lokalitě, tentokrát ve slovinském Črni Kalu. Zvyklí na to, že jsme za celou dobu pobytu potkali minimum lezců, nás zdejší nával překvapil. Dokonce jsme na některých místech museli čekat (!!!), než se cesta uvolní. Ovšem čekání se vyplatilo. Takové výhledy, jaké se otevíraly, když člověk dorazil k poslednímu jištění, lze jen těžko popsat slovy. To si musí každý zažít sám. Ve chvilkách odpočinku nás tu Míša učil slaňovat. Potom, co jsem k němu vyšplhala do nějakých 20 m, abych se převázala, se mě dokonale klidně zeptal, kdy už se konečně naučím si pořádně uvázat osmu. Na rozdíl od něj, já pak nějakou dobu klidná nebyla J. Ale jo, něco mi tenhle výlet opravdu dal!
Za celé čtyři dny lezení jsme už byli všichni unaveni, takže jsme to s lezeckými výkony nepřeháněli a spíše si užívali krásný den ve skalách. Kolem 3. hodiny odpoledne jsme naposledy sbalili věci a už opravdu vyrazili domů. Už v autě se mi stýskalo a doufám, že to nebylo naposledy, co mě Míša někam vzal :-D.
Dovolená utekla až moc rychle a já bych tímto chtěla poděkovat všem zúčastněným, jelikož to bylo jedno z nejlepších, co jsem roce 2017 prožila.
Péťa
Za posledních 30 dnů nikdo nevložil příspěvek do diskuze.
Abyste mohli vkládat příspěvky, tak se prosím zaregistrujte nebo přihlašte.