U německých sousedů

U německých sousedů

Protože jsme ještě měli natrénováno z Paklenice, přišla nám škoda nevyužít Míšovy víkendové nabídky na lezení někde za hranicemi všedních dní. Jelikož název lokality mi přišel jako hrozný jazykolam, do poslední chvíle jsem pořádně nevěděla, kam se vlastně jede. Naštěstí cestovní pojištění přesnou lokaci nepožaduje :-D. Řídila jsem se instrukcemi a mimo věcí na lezení jsem sbalila i karimatku, spacák a ešus. S představou spaní v kempu jsem se nemohla dočkat, protože tímto způsobem už jsem nespala dobrých pár let.

Odjezd byl naplánovaný na vražedný čas čtyř hodin ráno z Hradce. Ještě polospící jsme s Radkou naházely věci Míšovi do auta. Pak jsme vyzvedli zbývající lezkyně Bohunku a Drážu a jelo se. Protože poslední řada v tranďáku zůstala prázdná, využila jsem ji pro dospání deficitu a probrala jsem se pomalu až v Plzni, kde byla naplánovaná zastávka v místním Tescu. Zde jsme doplnili zásoby jídla a pití. Hlavně pitný režim jsme s holkama rozhodně nechtěly podcenit, takže radši toho vzít více než méně. Míša sice trošku valil oči, ale my byly spokojené.

Cesta do oblasti Frankenjura (ano, už to konečně umím i napsat) probíhala rychle a my kolem jedenácté zastavili na parkovišti pod Rodensteinem, odkud jsme museli pár výškových metrů ujít pěšky, abychom se dostali pod skálu. Celkem svižně jsme každý vylezl dvě cesty ohodnocené obtížností kolem 5. Chtěli jsme se rychle naobědvat a lézt dál, ale polední sluníčko, všudypřítomný klid a únava způsobily to, že si každý našel svůj kousek místa a stínu mezi kameny nebo v hamace a krásně jsme se hodinku prospali. Poté naše počáteční šílené nasazení trošku polevilo a my už v mírnějším tempu vylezli další tři cesty, někteří z nás i na prvního. Smířená s tím, že se celý víkend teda neumyji, protože kemp se nekoná, nás na parkovišti všechny překvapil Michal sprchou v autě, kterou jsme každá z nás opravdu ocenila.

Spaní jsme nakonec vyřešili na polní cestě u nějaké vesničky. K večeři šéfkuchař Michal podával těstoviny se slaninou a já si říkala, že už to snad nemůže být lepší. Probuzení pod modrou oblohou a zelenými stromy však také nebylo k zahození a naše (moje a Radčino) první spaní pod širákem v životě se opravdu vyvedlo. Ráno jsme posnídali vajíčka, v čaji sice plavaly zbytky těstovin, protože s mytím hrnce jsme se neobtěžovali a jeli se vydat najít další skály. Kousek od našeho „tábořiště“ u vesnice Urspring je oblast Felsentor. Po cestě do kopce ke skalám jsme si každý trochu vyčítal naši večerní životosprávu, ale nakonec jsme to svedli na to, že je skoro poledne a je teplo a člověk se potí z toho. Opět nás zde čekaly dvě cesty obtížnosti kolem 5+. A jako bonus seznámení s místní faunou – „štěkajícím“ hlodavcem, který dost nelibě nesl naši přítomnost na skalách.

Všichni příjemně unavení jsme s dokonale čerstvým řidičem nasedli do auta, v Čechách se v motorestu stavili na poctivou svíčkovou a kolem 9. večer už jsme byli v Hradci. Bylo to parádní, jako vždy! A kam to bude příště…? 

Péťa a Ráďa (fotografka)